Články

12/12/2016

12. december 2016 at 11:54 | -K-
S dnešním dnem přesně za devět dní jedu domů na Vánoce. Od mých raných dětských let jsem se nikdy tak moc netěšila na vánoce jako teď. Po strašně dlouhé době (4 měsících) budu mít delší volno, než jen víkend, nebo prodloužený víkend. Plánuju se flákat, trávit mrtě času s Paulem a s rodinou, vidět se konečně s kamarády a chodit na výlety. Já vím, já vím. Ani těch asi 12 dní nebude nafukovacích, ale stejně bych byla ráda, kdybych toho stihla co nejvíce.
Přemýšlela jsem nad tím, jak nejlépe popsat to, jak šťastná a spokojená momentálně jsem se svým životem. Nic moc mě nenapadlo. Ono ani nejde o to, že by se mi líbilo vidět Paula jen o víkendech a od mých sourozenců slyšet jenom jednou za čas přes telefon, ale prostě mám tak nějak pocit, že jsem ve svém životě na dobrém místě.
Miluju žít sama za sebe v bytě a muset se starat o své prádlo, vaření a úklid. Ráda chodím do práce a ráda si plánuju, co budu dělat ve volném čase. Líbí se mi být samostatná. A finančně nezávislá na svých rodičích. A i když na tom, že bydlím daleko od Paula není nic příjemného, má to i své výhody. Tolik se toho učíme o dobré komunikaci, tolik si vážíme času, který spolu můžeme trávit a umožňuje nám to náš vztah hodnotit a reflektovat z povzdálí.

Včera jsme po sboru spolu jeli do Žiliny. On jel z Česka a projížděl Púchovem, tak jsme se setkali ve vlaku. Jak já jsem ho ráda viděla, i když od našeho posledního setkání uplynul jen jeden celý den! Trochu jsme se prošli po městě, teď, když jej mám spojené s časem tráveným s Paulem, mi přijde neuvěřitelně kouzelné. Šli jsme do obchodního centra, kde jsme si zašli na pizzu do restaurace. Bylo to strašně fajn. Byli jsme takovým tím nechitným způsobem roztomile zamilovaní a bylo nám to úplně jedno. Potom jsme šli na vánoční trhy, pili punč a ruku v ruce se procházeli a povídali si. Nakonec jsme skončili v druhém obchoďáku, kde jsme si zašli na masážní křesla a potom mi Paul koupil triko.
Někomu by se to mohlo zdát jen jako výčet obyčejně stráveného dne. A asi to i byl dost obyčejný den. Ovšem když tohle prožijete s někým koho hluboce a vroucně milujete, najednou se z toho stává nezapomenutelný zážitek. Každá chvilka strávená s ním je úplně úžasná a já se cítím velmi vděčně a bohatě.
Už aby byly vánoce!

6/12/2016

6. december 2016 at 20:31 | -K-
3 roky, 2 měsíce a 29 dní, pokud jsou mé počty správné. Ne, není to výpočet dne, kdy skončí země. Je to jen doba, která uplynula ode dne, kdy jsem naposledy otevřela blog a napsala na něj, jak se cítím, co se měnilo a kam jsem se v životě posunula. Myslím, že tahle doba (3 roky) je asi zatím nejdelší odezva, kterou jsem kdy měla. A můj život se během té relativně krátké doby kompletně změnil.
Stále mám hnědé oči a hnědé vlasy, mezi zuby mám stejně velkou mezírku a v levé duhovce mám stále černou pigmentovou skvrnu (cha! zní to, jako bych vypadala jako obluda!). Ale tolik jsem too prožila, tolik jsem toho od té doby viděla, tolikrát jsem byla zranená, tolik radostných dní jsem se prosmála, že už prostě jsem uvnitř úplně jiný člověk.
KDyž jsem byla naposledy, byla jsem v druháku. Druhák byl super. Škola byla lehká a já jsem si strašně užívala to, jak si mě Bůh začíná používat na mládeži, besídce a následně dorostě a také ve školním týmu. Byla jsem více, než šťastná za Janičku a myslela jsem, že už se snad nemůžu mít lépe. Nejsem si už přesně jistá, kdy se to stalo a co přesně zapříčinilo tu změnu, ale postupně mě Janča přestala mít ráda a našla si nové kamarádky. Doteď si vzpomínám, jak moc mi to zlomilo srdce a jak nešťastná jsem z toho byla. Bylo to hrozné období, jedno z nejhorších vůbec. Vím, že pro spoustu lidí by asi nešlo o nic velkého, ale já jsem tím byla hrozně zničená.
Abych zapoměla na svou bolest, začala jsem se dost bavit s Luckou. S ní jsem se smála, jí jsem objímala a s ní jsem dělala blbosti. Měla jsem a mám ji ráda, ale nikdy už jsem nezažila podobné přátelství, jaké jsem měla s Jančou. Lucka se hodně bavila s Ondrou a Paulem a tak jsme se tak nějak začali všichni bavit dohromady. Já, Lucka, Ondra, Paul a často s námi byla i Jana a Terka. Byla jsem za to ráda, doufala jsem, že se všechno ustálí a zlepší.
Potom přšel třeťák. Škola se strašně zintenzivněla, všichni jsme začali růst. Třeťák byl fajn. Dost se změnilo, Jana a Terka se tak nějak daly dohromady s Anežkou a už se tolik nesnažily tvářit, že patří do stejné party jako my. My s Luckou jsme byly šťastné, a pokud se zrovna Lucka nechovala zvláštně, nebo neměla blbou náladu, dost jsme si spolu užily strandy. Můj vztah s Ondrou a Paulem se velmi zintenzivněl, byli mou duchovní i lidskou oporou, zvláště Paul. Byla jsem za jeho kamarádství strašně vděčná, hrozně jsem mu rozuměla a on zase mě. Lucka je fajn, ale není věřící a nikdy mi vlastně úplně nerozuměla. Společně s Ondrou a Paulem jsme zorganizovali Catch it a s Paulem jsme vedla Dorost. Taky jsme oba jezdili na mládež. Trávili jsme spolu fakt dost času.
V pátky jsme často na sebe čekali, abychom spolu mohli jet vlakem na mládež. Po cestě jsme si povídali o vážných i nevážných věcech, dost jsme se smáli a sbližovali. Na mládežnických víkendovkách jsme spolu nechodili na program a flákali jsme se po městě. Na týmy jsme se často dostavili jenom my dva a pak jsme ten čas využili k tomu, abychom se duchovně sdíleli a modlili. Začali jsme zjišťovat, jak moc jsme si podobní a jak moc si rozumíme. Často mě doprovázel na vlak, nebo se mnou čekal na nádraží, když mi ujel. Často jsme se spolu ještě šli projít do Billy, nebo někde. Stávalo se, že jsme v hodině oba nedávali pozor, sedli jsme si při chemii k topení a bavili jsme se. Jsou to jedny z mých nejkrásnějších vzpomínek.
Čím bližší jsem si byla s Paulem, tím více jsem vnímala, jak se ode mě odtahuje Lucka. Vždycky, když jsem ale narazila na to, že by se ji Paul mohl líbit, odvedla téma jinam a vysmála se té představě, tak jsem si tím nelámala hlavu. Sama jsme nechtěla řešit, jestli už náhodou nemám Paula ráda až moc. A někde ve skrytu duše jsem věděla, že jo.
Jak ve mě sílily mé sympatie k němu, došlo mi, že si musím držet odstup. Došlo mi, že se musí něco změnit, protože jsem nechtěla mít zlomené srdce. Dost jsem se za to modlila a hodně jsem se snažila krotit své myšlenky, ale když už vás jednou něco napadne, je težké to už odmyslet. Spousta lidí si mého speciálního přáteství s ním všimla a začali to odst komentovat. Začali nás navzájem spojovat. Věděla jsem, že dříve nebo později si o tom budeme muset promluvit.
Jednou, když jsem se sním bavila a došlo mi, že ho mám asi fakt až moc ráda, dala jsem Bohu ultimátum - do konce týdne o tom musí Paul sám začít, nebo se od něj začnu více distancovat a úplně zahodím možnost, že by z nás mohlo být něco víc.
Nečekala jsem, že by se něco stalo, ale dva dny na to, po cestě na mládež mi Paul řekl, že doufá že vím, že jsem jen jeho kamarádka. Zarazilo mě to. Trochu mě to šokovalo, protože, i když jsem jej jako kamaráda brala, stejně mi nekteré chvíle přišlo, že trochu sám tlačí na hranice našeho přátelství. A trochu mě zklamalo, že to tak nebylo, připadala jsem si hloupě. Ovšem tomuto rozhovoru nebyl ještě konec. Po mládeži jsme na to zase nějak narazili. Myslím, že jsem mu poukazovala na to, jak je Lucčina blbá nálada možná spojená s tím, že žárlí na nás dva. Potom to začalo být nějaké divné a já jsem věděla, že mu musím říct o všem, co cítím. Šli jsme se projít a já jsem mu řekla, že ho vidím, jako kamaráda a nechci nic víc, ale že ve skutečnosti tam vidím nějaký potenciál v budoucnu. A on mi řekl, že to vidí taky tak! Že takhle speciální přátelství nemá s nikým jiným. Bylo to trapné, milé a skvělé. Modlili jsme se spolu a byli jsme moc šťastní.
Po tomhle incidentu naše přáteství pokračovalo. Chvíli to bylo mezi námi divné, ale pka se to vrátilo do starých kolejí.
Choval se ke mě bratrsky, takže jsem myslela, že myšlenku na to, že by v budoucnu něco mohlo být, úplně zavrhl. Já naopak jsme více a více bojovala s tím, co jsem k němu cítila. Měla jsem návaly silného respektu a lásky k němu (skoro až hraničící se zamilovaností) následované jen sympatickou nákloností, kdy mi jakékoliv myšlenky na potenciální romantický vztah přišly směšné.
V létě jsme spolu vedli tábor pro děti a my dva jsme byli spoluvedoucí jednoho týmu. Bylo to těžké. Tak moc jsme ho obdivovala, tak moc jsem byla nadšená z toho, jak moudrý, laskavý a dobrý s dětmi je. Došlo mi, že má všechny kvality, které bych hledala ve svém životním partnerovi. Byl to můj kamarád. Byli jsme si velmi blízcí. Ale měla jsem pocit, že on mě vidí jen jako kamarádku. Skoro bych řekla, že je více odtažitý, než jindy.
Léto pominulo a přišel čtvrtý ročník. Poslední rok na nejlepší škole. Čas začít přemýšlet nad svou budoucností. Hodně jsem duchovně porostla, Bůh mě učil spoustu věcí o tom, jak nebýt emočně závislá na svých rodičích a já jsem se cítila více dospěle, než jindy. Ve škole jsem seděla v čtyřlavici vedle Paula, Lucky a Ondry. Sedět vedle Paula byla muka i potěšení zároveň. Někdy mi přišlo, že atmosféra mezi námi je tak hustá, že by se dala krájet, jindy mi přišel jen jako obyčejný kamarád a velmi vzdálený. Po dlouhém modlení jsem se rozhodla, že nepůjdu na školu do anglie a že buď budu studovat sociologii a psychologii, nebo pojedu někam na rok sloužit. Byla jsem z tohoto rozhodnutí š´tastná a měla jsem pokoj v duši. A pak, 6. listopadu 2015 se můj život naprosto změnil. Po škole jsme měli ještě nějaké setkání a potom všichni odešli a najednou jsem tam byla jen já a Paul. Měli jsme ještě nějaký čas před mládeží, tak jsme se rozhodli, že půjdem do Billy a potom jsme se šli spontálně projít. Povídali jsme si a bylo to fajn. Potom se rozhovor stočil k osobnějším věcem a on mi řekl, že tohle by nikomu jinému neřekl, že to říká jen proto, že už mě prostě neidí, jen jako kamarádku. Násůedující rozhovor nebudu popisovat. Bylo to vzrušující, oba jsme byli nevozní a pověděli jsme si spoustu hezkých věcí. A dohodli se, že tedy spolu budeme chodit.
Následujících pár dní bylo těžkých a krásných zároveń. Bylo zvláštní najednou vnímat Paula jako svého kluka, byla to dobrá změna, zároveń dost zvláštní. Všechny pocity, které jsem do té chvíle v sobě zadržovala, vybublaly na povrch a já myslela, že pod návalem všech emocí asi exploduju. Bylo to hektické období plné změn, ale oba jsme velmi silně vnímali Boží ochranu a vedení v každé maličkosti. Jsem tak tak vděčná, za to že nás Bůh dal dohromady. Bylo to to nejlepší, co se mi do té doby stalo, mimo samozřejmě odevzdání svého život amému nebeskému Tátovi.
Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že něco tak dokonalého se mi může stát. Ani ve svých nejdivočejších a nejodvážnějších představách jsem nesnila o tak dokonalém příteli a vzathu, který bude skrz naskrz perfektní a požehnaný.
Rok, který jsem prožila s Paulem byl nejkrásnějším rokem vůbec. A netvrdím, že jsme společně nečelili překážkách a jizvám, ale každý vztah stojí nějakou práci. Ale stojí to za to. Je to úžasné a perfektní.
O společně stráveném roce (ted už vlastně 13 měsících!) a o tom, co teď dělám a kde jsem, napíšu zas jindy.
Jenom bych ještě zmínila, že Lucka to nevzala dobře, a přesto, že jsme byli (a jsme) s Paulem šťastní, ne všechny aspekty mého žiovta byly bez mráčku. Ale o tom zas až jindy.

Znáte se?

29. september 2011 at 21:29 | christie.
Poslouchám melancholické písničky v pokoji osvětleném jedině světlem z počítače, zvenku ke mě doléhají noční zvuky větru. V takovém stavu prostě nejde nevzpomínat. A tak jsem se nechala pohltit proudem všech těch myšlenek, které jsem úspěšně držela pár týdnů pod pokličkou a ony, ty nevděčnice, se mi te´d honí hlavou bez jakéhokoli systému, bez povoleníí, prostě jen tak lítají, chvíli pobudou a zase odletí a přiletí jiné, ještě bolestnější, temnější. Některé jsou usměvavé, jiné skoro ani nedávají smysl. Kéž by existoval nějaký způsob jak se naučit mít své city na uzdě, kéž by existoval způsob jak ovládnout své emoce. Ale nejde to. Každý jsem se narodili z jiným srdcem, s jíným způsobem myšlení a každý s jinou dávkou emocí. Emoce jsou fajn. Ale mají tu špatnou stránku neptat se kdy mají přijíta do jaké míry se projevit. Někteří silnější jedinci se už naučili jim poroučet, já však ne. Jsem hodně emotivní a jen děkuji Bohu, že mám docela rozvážnou a klidnou povahu a tak je dokážu skrývat. Alespoň některé druhy emocí.
Je zvlášní zkusit prozkoumat jací jste. Dokázali by jste to? Dokázali by jste sami sebe charakterizovat? Kdyby vás někdo zastavil a donutil by vás popsat sebe sama, zvládli by jste to? Obstáli by jste? Já třeba ne. Je to pro mě těžké, ale nedokázala bych to. Neuměla bych pravděpodobně odpovědět na většinu otázek. Základní charakteristiku bych snad i zvládla, ale v některých situacích mi přijde, že jsem extrovert. Jsem soutěživá, živá. Ale jindy? Skrývám své emoce před světem. Zevnitř třeba pláču, nebo se smějua nidko to nepozná. Jsem hloubavá a přemýšlivá a řitom šašek. A jak bych tohle mohla popsat ostatním? Jsem emotivní (někdy až příliš), ale zároveń své emoce často dokážu skrývat a ptoto to nido nepozná a neřel by to. Jsem stydlivá a z projevů mám hrůzu, ale zároveň jsem vůdčí typ a pluvčí třídy. Jsem průbojná, cílevědomá a vystoupení z baletu mi nedělaly problémy a přitom se nervuju před písmkama a kdykoli mám něco říct na veřejnosti. Neumím se otevřít před větší skupinou lidí a tak raději mlčím, ale zároveň jsem kamarádská, otevřená a usměvavá a lehko se seznamuji.
Tak jak mám ksakru poznat jaká doopravdy jsem?
A nebo jsem jen prostě emotivní puberťačka, která ještě nepoznala svět ani sebe samu.
A řeší to samé co většina teenagerů.

Tak jo.

26. september 2011 at 14:05 | christie.
Je zajímavé zase sem po půl roce zajít, pročítat si ty značně zajímavé články v archívu. A víte co? Budu sem asi sem tam chodit, Spíše pro vlstní potěšení, vypsat se. Ze svých pocitů. Z těch nejtajnějších, které bych nemohla zveřejnit na svém veřejném blogspotu, kam chodí pár mých známých. Tady se cítím v bezpečí, v bezpečí mých vzpomínek. Snad už bratr dávno na nějaký blog zapomněl! :D
Abych se přiznala, neodešla jsem z blog.cz nadobro ani po blogu waking.blog.cz, na který jsem s odporoučela po tomhle. sem hrozná, já vím, ale moc mě to netíží... Sem tam jsem zašla na dotdotdot.blgo.cz, ale lepší to bude, když si stejný blog jako je tamten udělám z tohodle. Moc chytří z toho asi nejste co? Však vám to dojde...

A zase zpátky... ? :D

31. january 2011 at 15:48 | Wake
Tak fajn, nehodlám to tu nějak hrotit, protože je mi jasné, že většina z vás si to tu stejně nepřečte, ale pro ty mé věrné jenom dodávám, že jsem z blogového světa nevymizela nadobro. Přesunula jsem se na blog waking.blog.cz, ale je to tam pojaté v úplně jiném stylu a nechci, aby byla jakákoli spojitost s tímto blogem. V podstatě jde o to, že tam ani nebudu moc chodit, jen tak sporadicky a na vaše bložínky tudíž taky nevkročím, jen když budu chtít a nebo se nudit. Taky tam nenajdete moje fotky, ani přílišně osobní informace. Z největší pravděpodobnosti se nebudu znovu hládit do autorského klubu, protože ten zvyšuje návštěvnost a já chci jen své soukromí se svou hrstvkou netových přátel. Nic víc. Momentálně tam mám layout, který asi delší dobu nezměním a nechala jsem se inspirovat Coco, protože ona je můj obrovský blogový vzor, tak snad se na mě nebudeš zlobit. ;)
A to je ode mě všechno. A klidně se na mě zlobte. A klidně tam nechoďte. A klidně mi nadejte. A víte proč? Protože nic jiného udělat nemůžete...! :P

Divná nálada.

23. january 2011 at 19:05 | Wake™
welcome-to-my-life.blog.cz | Zdroj: layfor.blog.cz
Dneska je divný den. Už aby byl za mnou. A taky doufám, že v pátek budu moct jet k babičce. A je mi fuk, že mám ortézu, stejně tam chci jet. Potřebuju zase změnit prostředí, i když třeba jen na víkend. Štve mě, že nemám mobil a taky, že nemám svůj počítač na kterém bych mohla udělat nový lay. Mám nějaké divé období. Zase. A zase je to beztak jen ve mne. Vím to a stejně to tak je. Proč jsem tak divná? Štve mě, že své myšlenky nemůžu napsat. Prostě to nejde. Než něco napíšu, už mám v hklavě zase tisíc jiných, třeba i odlišných myšlenek a všechno je v háji. Třeba by mi pomohlo vidět všechny ty mé zběsilé úvahy napsané pohromadě, byť třeba jen tady na blogu.
Dneska jsem dočetla ty vzpomínky na zítřek. Bylo to famózní. Až je mi líto, že už to skončilo. Asi bych měla napsat do reviews Trhače jahod, Vzpomínky na zítřek i Harryho, nebo i Hudbu složil, slova napsal, ale nemám náladu. (Toho už jste si asi stačili všimnout.) A taky mě rozladilo zo, že mi z nějakého neznámého důvodu nejde na matka-online.cz spustit další díl HIMYM. Vždycky, když to video n a megavideu spustím, odpočítávač sice odpočítává, ale obrazovak je černá. Shit. Zrovna to by mě te´dkom myslím rozesmálo. Achjo. Nesnáším takovéto divné období. Asi sem nějakou dobu nebudu chodit. A nebo tady taky možná přijdu už zítra. Kdo ví? Ani já sama se v sobě nevyznám. Jsem divná. Tak. A je to. Majte se všeci.
Těším se do Polska do zábavného parku, kam hodláme o prázkách zajet my holky s Peťou jak malá.!
Však já se zase někdy dám do kupy, nebojte.Ä nesnažte se mě utišit, nemáte ani tušení co se děje.
A nesnažte se to ze mě vymámit, stejně to tu nenapíšu.
Ha!

hororová náladička

21. january 2011 at 19:58 | Wake™
welcome-to-my-life.blog.cz | Zdroj: layfor.blog.cz

BAF!

Tak co, lekli jste se? Víte, ve středu pravděpodobně půjdu já, moje mamča (rozumněj - Niki P., ale ona je vážně moje a týden mladší mamča) a Denda D. a možná i G., ale to asi ne, do kina na PAranormal Activity 2. Vtip je v tom, že je to od patnácti a nám je všem ještě 14. Ale ne nadarmo mi všichni říkají, že vypadám starší, než jsem, no ne? Bude to sranda. Já už jsem viděla hafo hororů a vůbec jsem se nebála. A věřte, že já nejsem ten typ, který říká, že se nebojí a má v gatích naděláno, to fakt nejsem já. O minulých letních prázdninách (tedy v roce 2009) jsem byla na oslavě narozenin Elky a Rozky a jejich osala se odehrávala u Rozky, totiž na samotě v lese. Fakt totální samota. Nikde ani živáček. Nevde tam ani silnice. Když jsme tam šly, šly jsme několik minut (asi 25) pěšky lesem. A v noci jsme nespaly v domě, nýbrž v lese, daleko od teplých postýlek, kde se ozývaly divné zvuky a kde se oběvovaly strašidelné stíny. A víte co? I když jsme si večer četly strašidelné příběhy (přičemž po deseti minutách jsme toho na žádost holek nechaly) vůbec jsem se nebála a ještě jsem holky ze srandy strašila. Víte, já mám takový pocit, že se nemám čeho bát. Ne v lese. Ne v noci. Neříkám, že když jsu v noci sama po ulici a přede mnou se oběví chlap, že se nebojím, ale když se pomodlím, jsem klidná. Jo, smějte se, ale je to tak. A tak ani horoů se nebojím. Těch už vůbec ne. A proto se těším až ho uvidím (spíše jestli ho uvidím). Slyšela jsem, že ta dvojka je extrémě strašidelná a v Texasu jí dokonce stáhli z kin, jak moc byla strašidelná. Takže už vidím, jak žeru (promiňte mi ten výraz) kopu pocornu a klepu se strachy jak divá! Ha! Bude to legrace! :))
A tím pádem bych se asi měla jít kouknout o čem je ta jednička ať jsem v obraze. V TV dneska stejně dávají jen Shreka. Teda Shreka miluju aby jste věděli (fakt žeru spoustu kreslených filmů), ale viděla jsem ho asi před týdnem na slovákách, takže nemám potřebu to vidět znova. Vidím to tak, že se osprchuju, vezmu si sebou ty arašídy c čokoládě a znova se sem (což znamená v do strašidelně chladné a tmavé ložnice) vrátím zabalená v dece. Ach.
No jo, dneska to byly jen 'výlevy', ale co, o to více byly ipřímnější.
A teď ještě něco málo k dnešku. První dvě hodiny jsme společně s holkama z deváté bé dělaly (my holky z naší řídy - mám ty babky od nás poslední dobou fakt ráda) chlebíčky, jelikož naše škola pořádá dnesk velevážený ples. Zbytek dne byl více méně v klidu, nic jsme nepsali, nebyla jsem vyvolána, zkrátka klid a mír. Akorát doma, když jsem se koupala mi spadl mobil do vany -.-'' takže to vypadá, že je po něm. Ale ještě trošku bliká klávsnice, takže mi to nějací odborníci přece jen spraví. Možná. Doufám. Mám svého Běláska obzvlášť ráda a to i přes to, že to není tekový ten khůl dotakáč. rodičovstvo na tuto zprávu o zkaženém mobilu zareagovalo docela lhostejně, za což jsem sice ráda, ovšem poznámka, že mám kapesné a všechny opravy a opravy a popípadnou koupi nového mobilu si uhradim za něj, mě už klidnou nenechala. Nevím jak za tu stovku (někdy dvě, ale většinou nic, teď jsem třeba už 3 měsíce nedostala ani floka) si mám koupit mobil, ale co. Nemůžu se jim divit, vždyť mám nedávno nový mobil. Ale ono to s tím mobilem určitě dobře dopadne. Určitě!:))
Peace!

[Edit.20:17]
Ehm, no tak teď jsem si přečetla recenze na Paranormal Activity na csfd. Ehm. Začínám uvažovat že tam neoudu. Jestli to totiž bude stejná kravina jak Čtvrtý Druh (či co) tak si polibte ví vite co.

nakřápnutý kotníček

20. january 2011 at 14:42 | Wake™
welcome-to-my-life.blog.cz | Wake™
Ach jo. A je to zase tady. Pokažený počítač. Sere mě to, protože si vzpomínám, jaký to mělo dopad na můj blog, když se mi pokazil minule. Ale smad to nebude tak zlé. Pokusím se tady chodit jak jen to bude možné. Problém je akortá v tom, že na mém počítači mám uložené všechny otky, avatary, obrázky, různé podklady a tak. Což znamená méně Fashion článků a více nudných keců. Ale stejně je to zvláštní. Tak dlouho jsem tu nebyla a neám o čem psát. Tak to skrňme.
V pondělí po škole jsem uklouzla na školním schodišti. Stalo se to ve čtyři odpoledne, kdy už škola prakticky končí a tak tam uklízečky vytíraly. No to bych nebyla já, abych se na tom bevymlela, že? :D Ze začátku to ani tak nebolelo. Teda bolelo to jak kráva a dobrých pět minut jsem si na té noze seděla a střídavě nadávala a smála se a třepala rukou ve vzduch, což dělám vždycky, když mě něco opravdu bolí. Já jsem totiž zvláštní člověk. Nikdy nezačnu brečet (ani mo nejbližší kámošky mě nikdy neviděly brečet!) jen začnu rukou mávat ve vzduchu, hystericky se směju a nadávám. Ha! No každopádně jsem se to snažila rozchodit cestou domů. Ubelhala jsem asi tak  500 metrů a musela jsem zavolat papíkovi, ať me odveze. Večer to pak začalo znova bolet jak kráva, nemohla jsem vůbec spát. To už mi šly slzy do očí, což se běžne nestává. Ráno jsem se dokulhala k naší doktorce. Přišla jsem tam o půl osmé ráno a zjistila, že je tam až od osmi. První půlhodina čekání. Potom mě poslala na kožní s vyrážkou, co mám na puse ( teda u pusy ) a na chirurgii s tou nohou. Ta kožní je jen o patro níž, tak jsem si říkala, super, nebudu muset chodit. Jenže jsem tam musela čekat hodinu a třičtvrtě!!! A to nepřeháním! POtom mi předepsala jen jakousi mast, řekla, že je to topický ekzém a mohla jsem jít. Tu samou mast mi doporučovala už i moje doktorka, takže ta více jak hodina (skoro dvě) byly naprosto zybtečné. Akorát mi jen řekla, že nesmím jíst čokoládu (ach, jak to jen vydržííím!), kávu, citrusy, alkohol (další krutá rána :D) a džusy. Jo a kořeněná jídla. Super. Asi umřu hlady!:D No potom jsem se došmajdala na chirurgii. Prvně jsem tam hodinu čekala, pak mě poslali na rentgen a pak další hodinka, než jsem zase přišla na řadu. Řekl mi, že mám štěstí, že to není zlomené, dal mi ortézu a poslal mě dom. Problém je v tom, že na tu ortézu neobuju botu, takže jsem až do jedné odpoledne čekala na popíka, než mě odvezl domů. A co z toho všeho vyplývá? Že jsem nešla do školy a celý den jsem strávila čekáním. Nic přijemného, to vám teda  povím... :(Ve středu na mě pak učitelé brali strašné ohledy, když jsem chromá (haha!). Jnak nic extra a nic zvláštního.
Vlastně ještě něco! V sobotu se na našem maloměstečku otevírá CityFood!:D Je to nějaký pochbný fast food, ale jsem docela ráda, jelikož tam budou mít lasagne a hambáče a hranolky a (a spoustu dalšího) a navíc tam bude otevřené až do dvanácti v noci, takže si tam budeme moct chodit sednout s děckama z moádeže! :))
Takže se mějte! Zase někdy! :))
P.S. Tohle si pusťte! Sice staré, ale ždycky mě to "nakopne". :)

smile or crying ?

14. january 2011 at 20:34 | Wake™
welcome-to-my-life.blog.cz | Wake™
Dnešní den nakonec nebyl až zas tak úžasný, jak jsem doufala, že bude. Byl fajn, ale ... Uvědomila jsem si pár věcí a uvědomila si, že bych strašně chtěla chodit na tu školu. A není to jen školou, ale k tomu se dostaneme.
Na dvě hodiny jsme šly do školy a potom jsme si šly koupit nějakou svačinu, Niki šla dát své mamce do práce učení a jelo se. Ve vlaku se nám stal šílený trapas. Přišel k námprůvočí, takový zarostlý, ale simpatický pán, který vtipkoval a řekl nám 'čarokrásky' a pak jsme myslely, že odešel. V tom vagoně jsme byly samy a tak jsme začaly říkat "Tak ten bebyl sexy." a "Co myslela jako těma čarokráskama? Nabalovač jeden!". Myslely jsme to ze strandy a taky jsme myslely,že jsme ve vagoně samy, ale když jsme domluvily, zezadu se ozvalo zakašlání. No hádejte, kdo to byl?
Když jsme dorazily na místo, musely jsme na tu školu jít podle navigace, kterou mi den před tím poslala Pavla, která tak chodí, protože jsme absolutně netušily, kde ta škola je. Ta navigace byla psána v tomto stylu "Půjdete 'zpátky' podél kolejí a pak naprosit přes cestu bude pošta a vy půjdete tak kolmo..." a podobně. :D Ale nakonej jsme tam bez problémů dorazily. Nějaká milá holka nám řekla, že se můžeme jít kouknout na ukazkovou hodinu angliny se čtvrťákama. A do čtvrťáku chodí Pavla. Bylo to úžasné. Strašně vtipné. Celá hodina byla mluvená v angličtině (ten učitel ani neuměl česky) a byl strašně vtipný, dělal vtípky a musely jsme se furt smát. Přesně takové učitele bych chtěla mít. Ty děcka měly skoro všechny na lavici vytáhlé pití, někdo kávu a tak. Popíjeli u toho. Je to tam více 'volné', než na normálních školách a to taky proto, že je to soukromka a taky pak proto, že ta, chodí jen 'slušné' děcka, které nechodí za školu a tak, a učitele se na ně mohou spolehnout. O přestávce jsem se pak potkala s Marťou. Ona je úžasná! :) Mám jí hrozně ráda. Provedla nás po zbytku školy, akorát je mi líto, že jsem se nepotkala taky s klukama (H, D), když už jsme tam byla. Pak jsem krátce mluvila s Pavlou (:)) a pak jsme už s holkama šly. Šly jsme do jedné restaurace, kde jsme si daly jen čokoládu a ten čášník po nás házel zlé pohledy. Očividně myslel, že uděláme větší tržbu!:D Potom jsme šly pozvola na nádr a po cestě jsme si koupily hambáč. Holky se chovaly jako děcka. Strašně. A ještě k tomu jako puberťačky. Fotily se 'zvrchu' s našpulenýma pusama, chichotlay se ak malé, nebylo schopné se snima normálně bavit. Prostě to něšlo. Oni se smějou úplně odlišným věcěm než já. Když jsme s děckama z mládeže (kde je všem na 17) a nebo práve s Pavlou a vůbec všema děckama z HBO (zkratky příjmení jednotlivých děcek :D), tak je to jiné. Prostě, oni jsou jiní. Nejsou tak puber´táčtí, smějí se vtipným věcem, nechovají se jak mimina, dá se sníma normálně bavit a prostě... Jsem tak zlá? Je ode mě hnusné, že nedělám to co ony a namísto toho se mis týský po časech strávených ve společnosti starších děcek? Ach jo. Na tu školu se prostě musím dostat. Mezi ty fajn učitele a děcka. Můj sen. Ach. Zpáteční cesta nestojí za řeč. Celou cestu jsem strávila koukáním z okna s rumělcem na tváři. Holky se covaly T.R.A.P.N.Ě.. Dneska jsem ještě měla jít na trénink čtyřky a potom na mládež, ale usnula jsem a probudila se až teď. Koukám na HIMYM, cpu se karamelovou zmrzlinou a .. mám se fajn. Tedy částečně. Zaobírám se tí, jaké by tomohlo být. A to není dobré, protože skutečnost je jiná. Mamka se dole kouká na stupidnmí seriály. Není s ní rozumná řeč. nedá se s ní normálně okecat, protože ssse věčně kouká na TV a když náhodou ne, tak má práci. Ach jo. Je mi těžko. Ale zároveň se mám fajn. S Bohem.
Sbohem.
:)

Nečtěte to! ;D

12. january 2011 at 17:01 | Wake™
welcome-to-my-life.blog.cz | Wake™
Jsem extrímě unavená. A to jsem měla už jeden Bigg Shock a kávu. nechápu to. Šla jsem spát v deset (!) a jsem tak unavená, že mi hlava každou chvíli spadne ke straně. A ve škole jsem v OV usla na lavici. Ha! (Začínám si uvědomovat, že používám tenhle citoslovec [češtináři zabijte mě] čím dál tím čstěji!)
Ponaučení dnešního dne: Kluci jsou nadržená hovada. Bez vyjímky!
Ponaučení dnešního dne 2: Až Ti zase Denisa skočí bezmilosrdně do řeči, bez rozpaků jí jednu vlep!
A teď už k věci. Dnešní den byl dost mastný, jak by řekl jeden můj spolužák. Večer jsem si šla včera lehnout schálně dříve, abych byla ráno svěží a víte jak to dopadlo? Tak, že jsem asi neunavenější za celý týden a to fakt. A hned první hodinu byla matika. Myslela jsem, že chcípnu. Začínám nenávidět matiku čím dál tím víc. O přestávce jsem pak zjistila, že Tomáš je ještě větší hajzlík, než jsem původně myslela.  Potřeboval totiž tašku, aby před učitelkou skryl mokré boty a tak mi sprostě vyhodil věci z mé tašky na tělák a dal si do toho ty boty. Nejhorší je, že já jsem ty věci do těláku pak nemohla najít. Nehledě na to, že mi zničil tašku ve které byl balzám na rty, co jsem dostala na vánoce, který načuchl těma botma (a taky navlhl) takže ho už nemůžu používat. -.-'' V dějáku se pak ve mě probudily pocity viny. Mám tam totiž jen čtyři známky celkem. A při dvou písemkách jsem podváděla. Ach jo. Cítím se provinile a špatně. Kolikrát jsem si už slíbila, že už nikdy nebudu podvádět? Ve slohu mě učitelka absolutně namíchla. Už podruhé jsme neměli sloh, ale mluvnici. No je to normální? Rozdala nám mluvnické pololetky, které jsme pak opravovali. Z diktátu mám dvojku!! Hrozně mě to naštvalo, vždycky mívám jedničku. A z mluvnice také chvalitebně. Potom si jednotlivé děcka volala ke stolu a tam s nima probírala chyby, zapisovala známky a tak. Ve třídě nastal strašný bordel. Já a ještě pár lidí jsme svačili, nikdo nebyl na svém místě, Niki pila, ale co je nejdrsnější - Tomáš s Ričim se prali. Ale krutě, fakt. Pěsti. Oni dva zrovna. Nejlepší kámoši. A kvůli kravině. Fakt je nechápu. Ovšem tělák mi spravil náladu. Měli jsme velkou tělocvičnu. Učitelka přišla do hodiny a řekla, ať si děláme co je libo a zase odešla, přičemž se ukázala až minutu před zvoněním. No. Asi si dovedete představit, jak to dopadlo. :D O jižř zmiňované občance jsem se prospala na lavici a v chemii jsem byla zkoušená. Na vyzo budu mít za jedna, tleskejte! Ruštinu jsem více méně odtrpěla a jela dom. Unavená, znudšěná a přesvědčená, že do baletu mě dneska nedostane ani stádo slonů. Takže to vidím na jeden, či dva díly HIMYM a pak vana, knížka a spát! :D (Ještě, že se na zítra nemám co učit.)
Omlouvám se, je mi jasné, že dnešní článek není čitelný (ke čtení hodný), ale kdyby jste mě tady teď viděli, nic by jste mi nevyčítali.
Mějte se  dupiny.
 
 

Advertisement