6/12/2016

6. december 2016 at 20:31 | -K- |  Články
3 roky, 2 měsíce a 29 dní, pokud jsou mé počty správné. Ne, není to výpočet dne, kdy skončí země. Je to jen doba, která uplynula ode dne, kdy jsem naposledy otevřela blog a napsala na něj, jak se cítím, co se měnilo a kam jsem se v životě posunula. Myslím, že tahle doba (3 roky) je asi zatím nejdelší odezva, kterou jsem kdy měla. A můj život se během té relativně krátké doby kompletně změnil.
Stále mám hnědé oči a hnědé vlasy, mezi zuby mám stejně velkou mezírku a v levé duhovce mám stále černou pigmentovou skvrnu (cha! zní to, jako bych vypadala jako obluda!). Ale tolik jsem too prožila, tolik jsem toho od té doby viděla, tolikrát jsem byla zranená, tolik radostných dní jsem se prosmála, že už prostě jsem uvnitř úplně jiný člověk.
KDyž jsem byla naposledy, byla jsem v druháku. Druhák byl super. Škola byla lehká a já jsem si strašně užívala to, jak si mě Bůh začíná používat na mládeži, besídce a následně dorostě a také ve školním týmu. Byla jsem více, než šťastná za Janičku a myslela jsem, že už se snad nemůžu mít lépe. Nejsem si už přesně jistá, kdy se to stalo a co přesně zapříčinilo tu změnu, ale postupně mě Janča přestala mít ráda a našla si nové kamarádky. Doteď si vzpomínám, jak moc mi to zlomilo srdce a jak nešťastná jsem z toho byla. Bylo to hrozné období, jedno z nejhorších vůbec. Vím, že pro spoustu lidí by asi nešlo o nic velkého, ale já jsem tím byla hrozně zničená.
Abych zapoměla na svou bolest, začala jsem se dost bavit s Luckou. S ní jsem se smála, jí jsem objímala a s ní jsem dělala blbosti. Měla jsem a mám ji ráda, ale nikdy už jsem nezažila podobné přátelství, jaké jsem měla s Jančou. Lucka se hodně bavila s Ondrou a Paulem a tak jsme se tak nějak začali všichni bavit dohromady. Já, Lucka, Ondra, Paul a často s námi byla i Jana a Terka. Byla jsem za to ráda, doufala jsem, že se všechno ustálí a zlepší.
Potom přšel třeťák. Škola se strašně zintenzivněla, všichni jsme začali růst. Třeťák byl fajn. Dost se změnilo, Jana a Terka se tak nějak daly dohromady s Anežkou a už se tolik nesnažily tvářit, že patří do stejné party jako my. My s Luckou jsme byly šťastné, a pokud se zrovna Lucka nechovala zvláštně, nebo neměla blbou náladu, dost jsme si spolu užily strandy. Můj vztah s Ondrou a Paulem se velmi zintenzivněl, byli mou duchovní i lidskou oporou, zvláště Paul. Byla jsem za jeho kamarádství strašně vděčná, hrozně jsem mu rozuměla a on zase mě. Lucka je fajn, ale není věřící a nikdy mi vlastně úplně nerozuměla. Společně s Ondrou a Paulem jsme zorganizovali Catch it a s Paulem jsme vedla Dorost. Taky jsme oba jezdili na mládež. Trávili jsme spolu fakt dost času.
V pátky jsme často na sebe čekali, abychom spolu mohli jet vlakem na mládež. Po cestě jsme si povídali o vážných i nevážných věcech, dost jsme se smáli a sbližovali. Na mládežnických víkendovkách jsme spolu nechodili na program a flákali jsme se po městě. Na týmy jsme se často dostavili jenom my dva a pak jsme ten čas využili k tomu, abychom se duchovně sdíleli a modlili. Začali jsme zjišťovat, jak moc jsme si podobní a jak moc si rozumíme. Často mě doprovázel na vlak, nebo se mnou čekal na nádraží, když mi ujel. Často jsme se spolu ještě šli projít do Billy, nebo někde. Stávalo se, že jsme v hodině oba nedávali pozor, sedli jsme si při chemii k topení a bavili jsme se. Jsou to jedny z mých nejkrásnějších vzpomínek.
Čím bližší jsem si byla s Paulem, tím více jsem vnímala, jak se ode mě odtahuje Lucka. Vždycky, když jsem ale narazila na to, že by se ji Paul mohl líbit, odvedla téma jinam a vysmála se té představě, tak jsem si tím nelámala hlavu. Sama jsme nechtěla řešit, jestli už náhodou nemám Paula ráda až moc. A někde ve skrytu duše jsem věděla, že jo.
Jak ve mě sílily mé sympatie k němu, došlo mi, že si musím držet odstup. Došlo mi, že se musí něco změnit, protože jsem nechtěla mít zlomené srdce. Dost jsem se za to modlila a hodně jsem se snažila krotit své myšlenky, ale když už vás jednou něco napadne, je težké to už odmyslet. Spousta lidí si mého speciálního přáteství s ním všimla a začali to odst komentovat. Začali nás navzájem spojovat. Věděla jsem, že dříve nebo později si o tom budeme muset promluvit.
Jednou, když jsem se sním bavila a došlo mi, že ho mám asi fakt až moc ráda, dala jsem Bohu ultimátum - do konce týdne o tom musí Paul sám začít, nebo se od něj začnu více distancovat a úplně zahodím možnost, že by z nás mohlo být něco víc.
Nečekala jsem, že by se něco stalo, ale dva dny na to, po cestě na mládež mi Paul řekl, že doufá že vím, že jsem jen jeho kamarádka. Zarazilo mě to. Trochu mě to šokovalo, protože, i když jsem jej jako kamaráda brala, stejně mi nekteré chvíle přišlo, že trochu sám tlačí na hranice našeho přátelství. A trochu mě zklamalo, že to tak nebylo, připadala jsem si hloupě. Ovšem tomuto rozhovoru nebyl ještě konec. Po mládeži jsme na to zase nějak narazili. Myslím, že jsem mu poukazovala na to, jak je Lucčina blbá nálada možná spojená s tím, že žárlí na nás dva. Potom to začalo být nějaké divné a já jsem věděla, že mu musím říct o všem, co cítím. Šli jsme se projít a já jsem mu řekla, že ho vidím, jako kamaráda a nechci nic víc, ale že ve skutečnosti tam vidím nějaký potenciál v budoucnu. A on mi řekl, že to vidí taky tak! Že takhle speciální přátelství nemá s nikým jiným. Bylo to trapné, milé a skvělé. Modlili jsme se spolu a byli jsme moc šťastní.
Po tomhle incidentu naše přáteství pokračovalo. Chvíli to bylo mezi námi divné, ale pka se to vrátilo do starých kolejí.
Choval se ke mě bratrsky, takže jsem myslela, že myšlenku na to, že by v budoucnu něco mohlo být, úplně zavrhl. Já naopak jsme více a více bojovala s tím, co jsem k němu cítila. Měla jsem návaly silného respektu a lásky k němu (skoro až hraničící se zamilovaností) následované jen sympatickou nákloností, kdy mi jakékoliv myšlenky na potenciální romantický vztah přišly směšné.
V létě jsme spolu vedli tábor pro děti a my dva jsme byli spoluvedoucí jednoho týmu. Bylo to těžké. Tak moc jsme ho obdivovala, tak moc jsem byla nadšená z toho, jak moudrý, laskavý a dobrý s dětmi je. Došlo mi, že má všechny kvality, které bych hledala ve svém životním partnerovi. Byl to můj kamarád. Byli jsme si velmi blízcí. Ale měla jsem pocit, že on mě vidí jen jako kamarádku. Skoro bych řekla, že je více odtažitý, než jindy.
Léto pominulo a přišel čtvrtý ročník. Poslední rok na nejlepší škole. Čas začít přemýšlet nad svou budoucností. Hodně jsem duchovně porostla, Bůh mě učil spoustu věcí o tom, jak nebýt emočně závislá na svých rodičích a já jsem se cítila více dospěle, než jindy. Ve škole jsem seděla v čtyřlavici vedle Paula, Lucky a Ondry. Sedět vedle Paula byla muka i potěšení zároveň. Někdy mi přišlo, že atmosféra mezi námi je tak hustá, že by se dala krájet, jindy mi přišel jen jako obyčejný kamarád a velmi vzdálený. Po dlouhém modlení jsem se rozhodla, že nepůjdu na školu do anglie a že buď budu studovat sociologii a psychologii, nebo pojedu někam na rok sloužit. Byla jsem z tohoto rozhodnutí š´tastná a měla jsem pokoj v duši. A pak, 6. listopadu 2015 se můj život naprosto změnil. Po škole jsme měli ještě nějaké setkání a potom všichni odešli a najednou jsem tam byla jen já a Paul. Měli jsme ještě nějaký čas před mládeží, tak jsme se rozhodli, že půjdem do Billy a potom jsme se šli spontálně projít. Povídali jsme si a bylo to fajn. Potom se rozhovor stočil k osobnějším věcem a on mi řekl, že tohle by nikomu jinému neřekl, že to říká jen proto, že už mě prostě neidí, jen jako kamarádku. Násůedující rozhovor nebudu popisovat. Bylo to vzrušující, oba jsme byli nevozní a pověděli jsme si spoustu hezkých věcí. A dohodli se, že tedy spolu budeme chodit.
Následujících pár dní bylo těžkých a krásných zároveń. Bylo zvláštní najednou vnímat Paula jako svého kluka, byla to dobrá změna, zároveń dost zvláštní. Všechny pocity, které jsem do té chvíle v sobě zadržovala, vybublaly na povrch a já myslela, že pod návalem všech emocí asi exploduju. Bylo to hektické období plné změn, ale oba jsme velmi silně vnímali Boží ochranu a vedení v každé maličkosti. Jsem tak tak vděčná, za to že nás Bůh dal dohromady. Bylo to to nejlepší, co se mi do té doby stalo, mimo samozřejmě odevzdání svého život amému nebeskému Tátovi.
Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že něco tak dokonalého se mi může stát. Ani ve svých nejdivočejších a nejodvážnějších představách jsem nesnila o tak dokonalém příteli a vzathu, který bude skrz naskrz perfektní a požehnaný.
Rok, který jsem prožila s Paulem byl nejkrásnějším rokem vůbec. A netvrdím, že jsme společně nečelili překážkách a jizvám, ale každý vztah stojí nějakou práci. Ale stojí to za to. Je to úžasné a perfektní.
O společně stráveném roce (ted už vlastně 13 měsících!) a o tom, co teď dělám a kde jsem, napíšu zas jindy.
Jenom bych ještě zmínila, že Lucka to nevzala dobře, a přesto, že jsme byli (a jsme) s Paulem šťastní, ne všechny aspekty mého žiovta byly bez mráčku. Ale o tom zas až jindy.
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.