September 2010

Po delší době zase u blogu...

28. september 2010 at 20:00 | -K- |  Články
Hello Guys!
Ach jo, je toho tolik, co bych vám chtěla napsat! Zrovna teď, když mám zklažený počítač musím mít svou "psací" náladu? Ach jo, to je nefér. Stýská se mi. Stýská se mi po psaní. Alespoň jsem si ověřila to, že na PC a na blogu nejsem závislá. Není to tak. Náhodou je to osvobuzující. Mám spoustu času i na jiné věci než jen na vysedávání u PC. Ale zároveň mi to i chybí, to třeba, když se potřebuju z něčeho vypsat. A taky mi chybí vaše blogy. Blogy vás všech. Stýská se mi po vás. Je to, jako bych dlouhou dobu neviděla svoje kamarádky a své kamarády a to mě štve. Nevím jak dlouho to ještě bude trvat. Ale bohužel myslím, že to nebude jen tak. Počítač do opravny dávat nebudem (je moc starý - nemělo by to ani cenu) a nový asi jen tak nedostanu. Ségra, brácha a nebo taťka mě na své notebooky pouštějí jen vyjímečně a ze zásady jen na chvíli, takže si sotva stihnu přečíst emaily a zprávy na FB a musím jít. Nevím co bude dál. Tak ráda bych to věděla. Jediné covím je, že s blogováním nechci zkončit ani za nic! Nikdy! Baví mě to a nechala jsem tady kus svého života, své myšlenky, pocity, vzpomínky, všechno! Nehodlám s tím zkončit jenom proto, že se mi zkazí počítač. Omlouvám se vám, že teďkom na vaše blogy budu chodit jen vyjímečně. Doufám, že mi to odpustíte, že se nebudete zlobit a i nadále budete můj blog navštěvovat. Jak to tak vidím, tak asi tady budu psát vždy o víkendech a o volnech, když mi taťka dovolí si půjčit jeho noťas. Je toho tolik, co se stalo nového, zažila jsem tolik super věcí a v budoucnu mě čeká další kopa skvělých zážitků, mou myslí poslední dobou prochází tolik myšlenek, které bych chtěla popsat a v mojem mobilním foťáku se kupí čím dál tím více fotek, které by chtěly být zveřejněny! Dneska jsem si do svého psacího notýsku napsala úvahu o slonech a chtěla bych jí zde přepsat, ale nemám čas. Je mi to líto. Snad se tento problém se zklaženým počítačem vyřeší co nejdříve a já se do blogovaní zase budu moct pustit na 100%! Miluju vás! A teď už se jdu chystat do školy a potom si dočtu jednu geniální knížku, kterou mám rozečtenou a kterou vám všem vřele doporučuji. (Cesta ze ztracena - Cecelia Ahernová - jedna z mých nejoblíbenějších spisovatelek!)
Bye!

Zkažené PC

21. september 2010 at 15:17 | -K-
Ahojte! Chci se vám omluvit, ale mám zkažené PC, taže sem nebudu nějakou dobu vůbec chodit. Nemám možnost kde. Ještě jednou se moc omlouvám.

jenom malé oznámeníčko...

16. september 2010 at 20:53 | -K-
Vytvořila jsem si blogspot. blogspot pro Adélku. Už nás štvalo, že na sebe nemáme čas a já myslím, že takováto forma informování jí o mém životě mě bude bavit. Nebojte, tento blog neruším a budu sem chodit stejně často, akorát teď budu mít i blogspot no. Dám vám adresu, ale procím vás ať nikde neříkáte, že mám ještě i blog a ať ta nedej Bože daváte dokonce nějaké odkazy sem! Nechci aby nikdo, NIKDO věděl, že mám tento blog. A to dokonce ani Adélka. A to je už co říct. takže, koukat se tam můžete, ale dělejte, že se neznáme, ok?:D


Jo a prosíím vás pěkně, přečtěte si, co jsem dneska napsala... Tohle je jen taková vsuvka, ale hlavní příspěvky jsou pod tímto...;) Děkuju moc za pochopení, mám vás ráda!:)

na kolotoči.

16. september 2010 at 16:07 | -K- |  Články
welcome-to-my-life.blog.cz
Nechápu, jak někteří lidé mohou být tak zlí. Tak neempatiční a neinteligentní a přitom si o sobě myslí, že (omluvte ten výraz) sežrali všechnu moudrost světa. A co ještě více nechápu, jak tady takováhle může být i naše učitelka češtiny. Člověk by při prvním pohledu na ní řekl, že to bude asi hodná, milá paní učitelka, kterou všichni žáci mají rádi. Ale světe div se! Ono to taky není. Když jsem nastoupila do šesté třídy a dostala jsem jí na hodiny mluvnice, literatury a slohu, byla jsem docela spokojena a těšila jsem se, že se naučím spousty nových věcí. Postupně jsem ale poznávala, že tato učitelka se snaží, aby jí žáci měli rádi a přitom se chová blbě. Má divné měřítka. Je náladová. Hraje si na chytrou, ale přitom nezná hlavní věci. A co více, ona dokonce i odsuzuje bibli! To mě namíchlo nejvíce. Měla jsem jí ráda, a stále ještě mám, ale už o ní nemám tak dobré mínění, jako před třemi lety. Letos v literatuře probíráme Bibli. Nebudeme se jí zabývat celoročně, ale minimálně pět hodin se jí budeme zabývat. Byla jsem za toto téma ráda, protože, jak všichni víte, jsem věřící a téma bible je mi věrně známo. Moje překvapení nastalo, když učitelka začala povídat o desateru přikázání a dělala si z něho srandy. Nechala třídu, ať se tomu všemu směje a dokonce se smála jejich stupidním vtípkům. Dobře, je to jejich věc, říkala jsem si. Ale stejně mě to štve. Nebo jinak - ono mě to neštve, je mi těch lidí líto. Oni nevědí v jak hrozném omylu žijí! A ještě se smějí těm, kteří to vědí. A potom, když jsme si v čítance četli příběh o Kainovi, strašně rozumě nám oznámila, že jí tento příběh přijde nejvíce vtipný v tom, jak se mohli tak rozmnožit, když v té době na zemi byla jen Eva, Adam, Kain a Ábel. A potom se smála tomu, jak se lidé tehdy mohli dožívat 900 let. Ona tomu nerozumí. Je mi jí líto. Ale proč se tomu směje? Ničemu nerozumí, nic nechápe, tak proč se alespoň nepřestane smát?

Ale nechme češtinářku češtinářkou. povím vám něco o tom, jak se mám já. A musím se vám přiznat, že se mám lenivě. Psací nálada mě už přešla. Je to přesně tak, jak jsem předpokládala, že to bude. Když jsem konečně začala mít čas na blog, tak mě psací nálada přešla. Layout,z kterého jsem byla ještě před chvílí na větvi mě už omrzel a tak jsem tu dala tento, který už tu jednou byl. Ovšem moc se mi líbil, tak proč ho tu nedat znova? Cítím se jako na kolotoči. Někdo ho točí ale až moc rychle a já mám co dělat, aby mě odstředivá síla nevymrštila ven a já si ošklivě nenatloukla. Nemám k tomu totiž daleko. Malé oděrky už mám a budu mít co dělat, bych si pořádně nerozbila nos. Snažím se stále usmívat, ale je to den ode dne těžší a těžší. Jsem lenivá. lenivá se učit. A to je hřích a já to vím. Měl bych už toho nechat, měla bych se konečně soustředit na školu a dát do svého života trochu řádu. A nejde mi to. Achjo. Potřebovala bych někoho o koho bych se teď mohla opřít. Někoho, kdo by za mnou přišel, vtisknul mi pusu do vlasů, když by mi bylo nejhůř aniž bych ho musela prosit. Ale né kamaráda, né někoho z rodiny. Někoho, kdo má jiné pohlaví než já. Kluka.

A tím se dostáváme k odstavci číslo tři. Vím, že jsem ještě dítě. Můžu se cítit vyspěle jak chci, ale věk už hold nezměním a věkem jsem ještě stále dospívající dítě. Čtrnáct let není málo, ale není to také moc. Moje mamka mi stále připomíná, že ona si v mém věku ještě hrála s panenkami. Vím to, vím, že jsem malá (i když jen při pomyšlení na to mi nahání kusí kůži), ale stejně to tak je, toužím po tom někoho obejmout, toužím po nejlepším kamarádovi, spřízněné duši, princi na bílém koni. Vidíte to? I ty mé naivní sny jasně poukazují na to, že jsem ještě dítě. A já chápu, že možná ještě nejsem připravená na normální vztah, že bych asi ještě někomu nebyla dost dobrou partnerkou, ale přesto si to strašně přeji a chci to. A dokonce mám i hrubou představu o tom, kdo by to měl být, ale to si chci nechat pro sebe, protože to je jen sen. Nejsem zamilovaná, to ne, ale objevuje se tu jeden kluk, který je mi VELMI sympatický, snad jediný kluk o kterém bych mohla uvažovat, že by mi vyhovoval. Ovšem ještě ho pořádně neznám. Je to sice můj dobrý kamarád, ale já mám taková kriteria. Než s někým začnu chodit chci absolutně dobře znát jeho povahu, jeho charakter a jeho vztah k Bohu. Chci si s ním prvně dlouuho dlouho povídat, abych ho znala. A to u něho ještě není. Ale co to kecám! Vždyť já s ním nechci chodit a ani on se mnou ne!!! Jsem blbá!

♥Miluju♥
~Why Georgia od Johna Mayera
~Miluju toho zpěváka i tuto písničku!:)




úvod.

16. september 2010 at 15:22 | -K-
Miluji svou babičku. Je to jedna z nejdůležitějších osob v mém životě. Je to osoba za kterou jdu, když mě něco trápí, je to osoba strašně moudrá, která mi ve všem poradí a osoba, které jsem si strašně vážím. Nikdo nenahradí roli mé milované babičky Růženky. Když jsem byla malá, mohlo mi být pět, šest let, trávila jsem u babičky spoustu času. Většinou jsem k ní jela na měsíc, potom jsem skočila na týden a půl domů a zase zpátky k babičce. Prožívala jsem u ní nejkrásnější chvíle svého života a na ty pocity pohody a klidu nikdy nezapomenu. Vzpomínám si, jak jsem milovala každý kout babiččina skromného bytu. Na chodbě měla (a má) velkou skříň ve které se skrývalo spoustu věciček (blbinek) na hraní, jako jsou staré klobouky, vycházkové hole či nepotřebné klíče. V obýváku pak měla šuplíky, které skrývaly spousty a spousty hodin strávených nad prohlížením černobílých fotografií z babiččina mládí. V rohu obývacího pokoje pak stál (a stále stojí) milovaný červený gramofon na kterém mi babička často přehrávala různé pohádky. Babiččin dům pro mě zkrátka bylo místo, kde jsem se nikdy nenudila a kde jsem měla možnost objevovat stále nové a nové poklady, nad kterými moje mysl nikdy nepřestávala žasnout. Často jsme také chodívaly na procházky. Vždycky v podvečer mě babička teple oblékla, zachumlala mě so velkého šátku a ruku v ruce jsme vyšly vstříc tmě. Vzpomínám si, jak ráda jsem s ní chodívala na hřbitov, na kterém se v podvečer mihotalo nespočet žlutých plamínků, které vypadaly, jako malé světlušky. A nebo jak ráda jsem s ní chodila do zverimexu, kde v avárkách pluly malinké, barevné rybičky a kde to specificky vonělo zvířecinou. Žasnu nad tím, jak velikou trpělivost se mnou babička měla - byla jsem totiž pěkně nezbedné dítě. Nikdy jí nebudu dostatečně vděčna za to, jaké krásné dětství mi přichystala! Jakým velkým množstvím lásky mě zahrnula! Miluji ji. Dodneška k ní velice ráda jezdím. A i když už dneska její dům vypadá trochu jinak, než jaký si ho pamatuji ze svých dětských let, tak hlavní věci se nezměnily. Na stěně stále visí její skromná sbírka zvonků, ve skříni stále leží ty černobílé fotografie a ona mi stále vypráví ty krásné příběhy jejího dětství a mládí, které tolik miluji. A právě o nich vám chci psát. Nechci, aby se na tak dokonalé příběhy zapomnělo. A i když vím, že je nikdy nebudu umět vyprávět tak dobře jako moje milovaná babička, tak přesto doufám, že se vám moje vypravovování bude líbit!

nic s velkým N

16. september 2010 at 14:56 | -K- |  Writing
Nevím, co k tomu říct. Není to nic. Chtěla jsem napsat nějakou povídku, ale nepovedlo se. Uprostřed psaní jsem si uvědomila, jakou kokotinu píšu a je mi to škoda mazat. Nemá to v této rubrice co pohledávat, není to povedené a  není to dokonce ani dokončené! Tak proč to tu dávám, nevíte?:D

nestíhám.

15. september 2010 at 20:11 | -K-
welcome-to-my-life.blog.cz
Omlouvám se, ale jsem tak nějak zaneprázdněná. Jsem v jednom kole acítím se , jako na kolotoči. A ten kolotoč ne a ne zastavit. O prázdninách jsem si plánovala, že hned od začátku roku najedu na tvrdý režim a že se budu hned po škole vždycky učit, nebudu oblečení povalovat po židli a budu pilná holka. Asi jsem líná. Líná se donutit učit. A taky je tu furt něco. Buďto máme moc dlouho školu a já jsem pak už moc unavená na učení a nebo si řeknu "až po baletě" a po baletě jsem pak tak strašně unavená, že se nedokopu absolutně k ničemu. A přitom mám tento týden šíleně psací náladu. Psala bych furt. A povídky, né jenom takové ty deníkové kecy. Ale není čas. Achjo.
No to by bylo k dnešku všechno. Slibuju, že se už budu více snažit a budu psát lépe. Nebojte! Dejte mi čas, prosím!:)
BTW. ta buttonka... nó... řekněme, že pak vám to možná povím. Ale bojím se, kdo to tady čte... A taky... No... Neřešte to...

by the way.

12. september 2010 at 22:38 | -K-
welcome-to-my-life.blog.cz
Takže... Dneska jsem většinu času strávila u PC a nejsem s tím teda moc spokojena... Proto budu  svůj pobyt před touto obrazovkou příští týden omezovat na minimum. Chtěla jsem jen povědět, že v pátek jsme byli s mládeží na bowlingu. Bylo to skvělé. Vážně. Sice mi to moc nešlo, ale o to je jedno. Hlavní je, že byla zábava a že tam byli skvělí lidi!:* Dokonce přišla i Niki!:) A líbilo se jí tam!:) Takže jsem spokojená. A taky jsem chtěla povědět něco o mé povídce s názvem Vůně levandule.
Upřímně - pochybuju, že jí tady někdo čte. Je to už skoro rok, co jsem jí začala psát a od té doby... No nevím. Uběhlo dost času a mě už tahle povídka nudí. Mám jí dopsat? Nebo jí mám nechat tak jak je? Poraďte mi prosím. Taky vám chci oznámit, že chystám jednu novou "povídku". Budou to takové příběhy. No, nechte se překvapit, víc vám teď neřeknu. Jo a dneska jsem teda udělala ten nový lay. Já vím, někomu to možná může přijít ponkud egoistické, ale já  jsem chtěla něco osobního. Takže se s vámi zase na nějaký ten čas loučím... Jo a prosím přečtěte si minulou povídku, ať vím, že jsem jí nepsala zbytečně, díky!:)

pece & love!

nové pocity.

12. september 2010 at 14:58 | -K- |  Writing
Měla jsem prostě chuť psát. Nevěděla jsem co píšu a docela jsem se lekla toho, co jsem napsala, když jsem to dopsala. Neplánovala jsem si to. Nevěděla jsem, co z toho vznikne, jen jsem cítila touhu psát. A vniklo tohle. Nebudu vám říkat o čem to je, ale je to pravdivý příběh. Však si to přečtěte. Jsem docela dost zvědavá, na ty vaše komentáře ať už budou jakékoli.

Bylo ticho a tma. Samanta seděla docela sama, v rohu parku na lavičce a naslouchala tichému šeptání větví stromů. Ikdyž byla půlnoc a měsíc si pohrával s hvězdami vysoko na obloze, ona se nebála. Celé její nitro ovládal naprostý pocit klidu, pokoje a štěstí. Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek a přitom se necítila zamyšlená, ba naopak, cítila se volná, nespoutaná a svá. A to jí na celé té věci naprosto zaráželo. Myslela si, že až udělá ten veliký krok, tak se bude cítit svázaná! Myslela si, že se bude cítit uvězněná a pod zákonem, ale opak byl pravdou. A ona to nechápala.

vzhled n○13

12. september 2010 at 13:45 | -K-
Název: sourire
Doba trvání: 6 dní
Autor: -K-
Vyjádření:Byl pěkný, ale teď chci něco podzimního. Nový lay čekejte každou chvílí. A to, že měním často laye okometuju jen tímto: No a? Vždyť to jsem já - nestálá -K-!
Náhled: