na Blog.cz

Nakonec jsem k babičce nejla, protože mi mamka řekla, že dnešek bude pracovní den. Teď lituju, že jsem jí více nepřemlouvala, protože jsem klidně jet mohla. Venku je škaredě, po skoro letním počasí přišla studená vlna a venku je fakt zima a prší. Doma jsou dva chlapíci, co nám tu pracují na obýváku, takže je tu strašný hluk a můžeme se více méně zdržovat jen nahoře. A protože jsme museli všechny věci z obýváku odnést, sídlí teď u mě v pokoji, takže je tady k nehnutí a nemůžu nic dělat. Lucka s Jeníkem jeli ráno do Ostravy a štve mě, že mě nevzali s sebou, protože se jeli kouknout do nového nákupního cestra Karolíny, kam bych s nima jela fakt ráda... Ach jo.

Takže tady sedím u Lucky v pooji pod její teploučkou a měkoučkou dekou a čumím na videa o make-upu a módě v anglině na youtubku. (Nejvíce od Stilababe09 - její videa jsou super) A taky hodně čtu. Právě mám rozečtený Černobílý svět a je to desně super, ještě více než ten úžasný film, který byl podle toho natočen a moc se mi líbil. Byly jsme na něj v kině s Adélkou a sestrama, když jsem byly na jarních prázdninách v Praze. A vážně netuším, proč se tomu říkají jarní prázdniny, kdy jsou v únoru. Weird. Ale co. Momentálně se s děsem koukám do kalendáře a zjišťuju, že jsem pěkný debil, když se pořád moc neučím a přijímačky jsou už za rohem (24.duben!). Ach jo. Jdu asi poklidit koupelnu a pak se učit matiku a děják ze kterého budu zkoušená... Příští týden budu mít vážně nabitý. V pondělí jsem zkoušená z dějáku a po škole jdem s Niky na předávání cen (vyhrála 3.místo literární soutěže) a musím se učit na úterý. A někdy v týdnu (myslím že středa) píšeme s matiky a taky budu psát ze zemáku. A ve středu jdeme s pár spolužákama někam do školy na nějakou konferenci. Nevím moc o co jde, ale mám takovou VIP pozvánku a vím, že tam bude jídlo, což je podstatné. :D

Už letím!

Psát své myšlenky do deníku je docela dobrá věc a má spoustu výhod.

Člověk se svěří, čímž se mu uleví.

Člověk se zdokonalí ve psaní.

Člověk nikdy nezapomene na chvíle, které prožil.

Tak proto tady jsem. To je tak, aby bylo jasno.

A vrátila jsem se zrovna tady, kde už jsem byla jenom z toho důvodu, abych neměla tisíc adres, které si budu chtít do dospělosti zapamatovat.

A navíc já strašně ráda píšu, cokoli, prostě mám ráda, když své myšlenky sděluji touto cestou a to odjakživa. Ze začátku jsem si myslela, že jsem divná, když je mi přirozenější se vyjadřovat psaním, ale teď už vím, že je to prostě normální...

Dneska celý den prší a je škaredě, ale nejsem z toho smutná ani na to nenadávám jako každý. Nevadí mi to. Sice mám radši slunečné počasí, ale jsem zastáncem toho, že každé počasí má něco do sebe a prostě si nehodnám kazit den smutněním z toho, že na chvíli není vidět slunce. Však ono zase vyjde.

Poslední dobou mám zvláštní náladu. Všechno kolem se tak nějak hroutí. D chce zkončit s mládeží a ted druhý (nechci používat jména, i když je to v podstatě jedno, když tu celou situaci popíšu, že) si našel holku ze světa. Tohle je nějaká stálost v Kristu? Takto se chovají znovuzrození lidé? Opravdu si myslí, že zrovna tohle byse Jemu líbilo? Já myslím, že rozhodně ne a trochu začínám pochybovat o tom, jak na tom vlastně jsou. A je mi úzko, protože v mojem okolí myslím není nikdo, kdo vy mi v těchto věcech rozumněl. Ani Lucka poslendí dobou ne. Prostě mám pocit, že nenechává Boha skze sebe jednat. Jenom v něj věří. Jediný o kom si myslím, že mi momentálně rozumí je babička. Strašně mi chybí. Moc a moc.

Tak nevím, možná za ní v pátek pojedu. Proč taky ne, že? Uvidíme.

Asi bych se měla jít učit.

Poslouchám melancholické písničky v pokoji osvětleném jedině světlem z počítače, zvenku ke mě doléhají noční zvuky větru. V takovém stavu prostě nejde nevzpomínat. A tak jsem se nechala pohltit proudem všech těch myšlenek, které jsem úspěšně držela pár týdnů pod pokličkou a ony, ty nevděčnice, se mi te´d honí hlavou bez jakéhokoli systému, bez povoleníí, prostě jen tak lítají, chvíli pobudou a zase odletí a přiletí jiné, ještě bolestnější, temnější. Některé jsou usměvavé, jiné skoro ani nedávají smysl. Kéž by existoval nějaký způsob jak se naučit mít své city na uzdě, kéž by existoval způsob jak ovládnout své emoce. Ale nejde to. Každý jsem se narodili z jiným srdcem, s jíným způsobem myšlení a každý s jinou dávkou emocí. Emoce jsou fajn. Ale mají tu špatnou stránku neptat se kdy mají přijíta do jaké míry se projevit. Někteří silnější jedinci se už naučili jim poroučet, já však ne. Jsem hodně emotivní a jen děkuji Bohu, že mám docela rozvážnou a klidnou povahu a tak je dokážu skrývat. Alespoň některé druhy emocí.

Je zvlášní zkusit prozkoumat jací jste. Dokázali by jste to? Dokázali by jste sami sebe charakterizovat? Kdyby vás někdo zastavil a donutil by vás popsat sebe sama, zvládli by jste to? Obstáli by jste? Já třeba ne. Je to pro mě těžké, ale nedokázala bych to. Neuměla bych pravděpodobně odpovědět na většinu otázek. Základní charakteristiku bych snad i zvládla, ale v některých situacích mi přijde, že jsem extrovert. Jsem soutěživá, živá. Ale jindy? Skrývám své emoce před světem. Zevnitř třeba pláču, nebo se smějua nidko to nepozná. Jsem hloubavá a přemýšlivá a řitom šašek. A jak bych tohle mohla popsat ostatním? Jsem emotivní (někdy až příliš), ale zároveń své emoce často dokážu skrývat a ptoto to nido nepozná a neřel by to. Jsem stydlivá a z projevů mám hrůzu, ale zároveň jsem vůdčí typ a pluvčí třídy. Jsem průbojná, cílevědomá a vystoupení z baletu mi nedělaly problémy a přitom se nervuju před písmkama a kdykoli mám něco říct na veřejnosti. Neumím se otevřít před větší skupinou lidí a tak raději mlčím, ale zároveň jsem kamarádská, otevřená a usměvavá a lehko se seznamuji.

Tak jak mám ksakru poznat jaká doopravdy jsem?

A nebo jsem jen prostě emotivní puberťačka, která ještě nepoznala svět ani sebe samu.

A řeší to samé co většina teenagerů.

Je zajímavé zase sem po půl roce zajít, pročítat si ty značně zajímavé články v archívu. A víte co? Budu sem asi sem tam chodit, Spíše pro vlstní potěšení, vypsat se. Ze svých pocitů. Z těch nejtajnějších, které bych nemohla zveřejnit na svém veřejném blogspotu, kam chodí pár mých známých. Tady se cítím v bezpečí, v bezpečí mých vzpomínek. Snad už bratr dávno na nějaký blog zapomněl! :D

Abych se přiznala, neodešla jsem z blog.cz nadobro ani po blogu waking.blog.cz, na který jsem s odporoučela po tomhle. sem hrozná, já vím, ale moc mě to netíží... Sem tam jsem zašla na dotdotdot.blgo.cz, ale lepší to bude, když si stejný blog jako je tamten udělám z tohodle. Moc chytří z toho asi nejste co? Však vám to dojde...

Tak fajn, nehodlám to tu nějak hrotit, protože je mi jasné, že většina z vás si to tu stejně nepřečte, ale pro ty mé věrné jenom dodávám, že jsem z blogového světa nevymizela nadobro. Přesunula jsem se na blog waking.blog.cz, ale je to tam pojaté v úplně jiném stylu a nechci, aby byla jakákoli spojitost s tímto blogem. V podstatě jde o to, že tam ani nebudu moc chodit, jen tak sporadicky a na vaše bložínky tudíž taky nevkročím, jen když budu chtít a nebo se nudit. Taky tam nenajdete moje fotky, ani přílišně osobní informace. Z největší pravděpodobnosti se nebudu znovu hládit do autorského klubu, protože ten zvyšuje návštěvnost a já chci jen své soukromí se svou hrstvkou netových přátel. Nic víc. Momentálně tam mám layout, který asi delší dobu nezměním a nechala jsem se inspirovat Coco, protože ona je můj obrovský blogový vzor, tak snad se na mě nebudeš zlobit. ;)

A to je ode mě všechno. A klidně se na mě zlobte. A klidně tam nechoďte. A klidně mi nadejte. A víte proč? Protože nic jiného udělat nemůžete...! :P